Jejich vzpomínání bylo pochopitelně divadelní, takže se moc neřečnilo a hned po krátkém uvítání současným principálem divadla Jiřím B. Vymětalem následovala hlavní část programu, speciální představení Kompot, jakási mozaika či leporelo výstupů hned z několika minulých her souboru. A protože se představení povedlo, tak po závěrečném potlesku logicky následovalo ocenění zúčastněných vzpomínkovými sklenicemi a symbolické rozloučení s bývalým principálem Josefem Fabiánem, kterému divadelníci věnovali velký keramický zvon od pana Hausera ozdobený slibem :Pepino končí, my mu děkujeme – divadlo nezhyne, to ti slibujeme“ a dozdobený podpisy herců a muzikantů. A potom už se jenom jedlo a povídalo, pilo a povídalo, povídalo a povídalo. Dlouho. Někteří prý s tím povídáním skončili až ráno.
Občas se někde objeví definice co je a co není občanská společnost a přiznám se, že těm definicím ne vždy rozumím. Ale v pátek jsem i bez definic dobře věděl, že v jedné takové společnosti sedím. Nestříhaly se tam sice žádné pásky a nepronášely se žádné projevy, ale divadelníci - občané tam byli a byli tam šťastni. Jen mě potom napadlo, proč „schoďáci“ představení Kompot, které se jim evidentně vydařilo, nechtějí ještě zahrát alespoň pro své kmenové diváky, kteří by si určitě také rádi zavzpomínali na to, co viděli před několika lety. Ale už mi bylo řečeno, že to zváží a pak se uvidí. Doufejme že uvidí diváci.
A mimochodem… Než se „schoďáci“ ke své oslavě šestistovky sešli, odehráli již dalších pětadvacet představení, takže mají dobře našlápnuto do stovky sedmé. Třeba si toho tentokrát všimne i někdo povolaný.
JRK