Více než 40ti letá samostatná tvůrčí práce dlouholeté úspěšné pedagožky odráží neutuchající snahu malířky stále hledat a nacházet nové zdroje inspirace, k nimž vedle existenciálních témat přibyla inspirace cestami do zahraničí, ale také Valašským Meziříčím. Hravost a novost tvorby jsou příkladem díla autorky, která po celá desetiletí vychovávala a hledala nové talenty zdejší Základní umělecké školy. Tím naplnila svá vlastní slova: „Jelikož jsem sama hořela, uměla jsem zapálit i srdce svých svěřenců.“ Kromě umělecké tvorby se paní Ullrichová věnuje také rodině a třem vnoučatům. „Léta jsem lavírovala mezi tím, zda se stát učitelkou nebo malířkou. Osud mě zavál k tomu, že nepřijetím na akademii jsem si vybrala pedagogickou fakultu, obor výtvarní, ke kterému jsem přibrala jazyk český,“ prozradila na sebe v úvodu Jana Ullrichová s tím, že k umění ji přivedla maminka, která byla výtvarně velmi nadaná. „Když jsem opustila učitelskou dráhu, pronajala jsem si ateliér a začala jsem pracovat na malířských cyklech, například cykly Tanec koní, Hlubina, Kořeny nebo Kosmické variace,“ pokračovala ve vyprávění malířka. Po předání květiny, výtvarného díla se znakem města a pamětní listiny čekalo na první oceněnou překvapení v podobě recitace jejího vnuka Herberta Ullricha.

Jako další se na pódiu v rozhovoru s moderátorem přítomným představil Josef Fabián. Od roku 1990 celých deset let působil v Kulturním zařízení města na postu ředitele. Byl to právě on, který dokázal režijními poměry svázanou instituci pozvednout na úroveň kvalitního a dobře organizovaného zařízení, které sídlí, i jeho zásluhou, ve zrekonstruovaných a od té doby reprezentativních prostorách zámku Žerotínů. Literární a dramatický talent zúročil v řadě knih, které sepsal, a také ve více než dvaceti her populárního meziříčského divadla Schod. Zájem o regionální kulturu a dění společně se zdravou dávkou patriotizmu vedly Josefa Fabiána ke tvorbě úspěšných slovníků. Mezi nimi jsou nejoceňovanější Slovník nespisovného jazyka valašského nebo Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Jeho pozornosti neunikla ani historie úspěšných sportů města, kterými byly lyžování a volejbal. Ačkoli se zasloužil o mnoho dalších významných počinů, stále cítí, že jedna oblast zůstává nenaplněna. „Nyní bych se chtěl stát pradědečkem na plný úvazek,“ řekl s úsměvem. V současné době pracuje na knize, která zachytí historii tenisu ve Valašském Meziříčí. Na poslední otázku, zda již nyní ví, co bude v budoucnosti chtít ještě začít, dodělat či dokončit odpověděl: „Vždycky si mě práce našla, já ji nehledal. Pevně věřím tomu, že než dodělám knihu, na které nyní pracuji, budu mít v hlavě něco, co je ještě potřeba udělat.“
Po usazení pana Fabiána zpět do hlediště mohlo vypuknout speciální překvapení, o které se postarali, jak jinak, než členové divadla Schod.

Nejen zásluhou zakladatele Rudolfa Schlattauera, ale i třetího nositele Ceny města za rok 2011 Jana Timoteje Strýčka skloňují v celé republice i zahraničí Moravskou gobelínovou manufakturu ve všech pádech. Právě na odkaz zakladatele navázal pan Timotej Strýček již v roce 1978, kdy se stal na deset let uměleckým vedoucím zdejší gobelínky. Náhledně se věnoval vlastní umělecké tvorbě a odjel studovat na londýnskou univerzitu. Nabytý novými zkušenostmi a inspirací se opět stal v roce 1993 jejím vedoucím. Dokázal proplout privatizací i ekonomickými nástrahami, čímž gobelínku zachránil pro další generace. Pod jeho vedením dokázala gobelínová manufaktura zachránit řadu cenných historických děl. Nezanevřel však ani na vlastní tvorbu, jeho gobelíny a tapiserie jsou ve světě ojedinělým počinem.
V Jindřichově Hradci narozený Jan Timotej Strýček v úvodu zavzpomínal na náhodu, která jej přivedla do Moravské gobelínové manufaktury. „Po škole jsem se tři roky intenzivně zabýval volnou grafikou a najednou mě oslovil ředitel galerie v Hodoníně, že by potřebovali gobelín. Grafiku jsem tedy přerušil a pustil jsem se do práce. Jednoho lednového dne jsem jel do zdejší gobelínky a shodou okolností jsem z důvodu náledí skončil autem v příkopu. Když jsem s jednodenním zpožděním dorazil, vedoucí gobelínky se mě zeptal, zda zde nechci pracovat, protože zrovna odcházel jeden pracovník. Na nabídku jsem přikývl s tím, že to bude na maximálně dva roky, které se proměnily v roků deset. Po čase jsem se vrátil a v gobelínce působím dodnes.“
Ačkoli se pan Timotej Strýček narodil desítky kilometrů od zdejšího města, má kořeny na Valašsku. „Naše rodina byla po několik generací svázána se sklárnami. Můj děda zde dokonce vystudoval gymnázium a jeho sestra Marie v roce 1908, kdy získala gobelínka statut gobelínové školy a stala se státní institucí zde nastoupila jako jedna z prvních adeptek a zůstala v gobelínce téměř padesát let.“
Překvapením pro pana Strýčka bylo několik skladeb v podání cimbálové muziky Kapric, v níž působí jeho synovec.

Fanfára opět v podání Komorních žesťů důstojně zakončila formální část odpoledne. Poté se hosté spolu s vedením města a ostatními účastníky akce přesunuli do divadelní kavárny zámku, kde byli pozváni na číši vína.

„Dnes jsme předali Ceny města za rok 2011 třem meziříčským osobnostem, které Valašské Meziříčí proslavily a také zviditelnily v oblasti kultury. Konkrétně paní Ullrichová svými obrazy, pan Fabián zvelebením Kulturního zařízení města a zároveň spoluzaložením divadla Schod a pan Timotej Strýček jednak tím, že zachránil Moravskou gobelínovou manufakturu a jednak tím, že i přes všechny možné ztráty, tedy především ekonomické, ji takto krásně vede,“ řekl starosta města Jiří Částečka.